OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pod záhadným jménem FAUST AGAIN se skrývá neméně záhadná polská partička na slovo vzatých teenagerů, kteří pod štítem jednoho z velkých alchymistů středověké Evropy objevují vlastní recept na dlouhověkost metalu. A nutno říct, že se jim to docela i daří. Při pohledu na obrázky hlavních protagonistů by sice člověk raději vzal nohy na ramena, neboť by se mohl po právu domnívat, že bude vystaven kakofonii demáčového zvuku, jdoucí ruku v ruce s hráčským neumětelstvím a přehnanou dávkou mladického sebevědomí, leč opak se stává pravdou.
I přes nízký věkový průměr produkují FAUST AGAIN až zarážejícně kvalitní hudbu, ve které roubují na poctivý, dnes již světoznámý a časem prověřený, polský death metalový základ překvapivý počet rozšiřujících prvků převážně z oblasti brutální melodiky. Deska „Seizing Our Souls” čítá sice jen sedm skladeb, které ovšem nejdou se stopáží pod pět minut a mají k tomu rozhodně opodstatnění. Nápadů, které v sobě skrývají, je skutečně přehršel. Najdete zde melodické kytary, hutné riffy, thrash-deathové sypací pasáže i lehce relaxační bublání basy. Skladby v sobě poutají úžasnou energii, evokující občas až grindové šílenství. Jedna z věcí co mi však na albu trochu nesedí jsou vokální linky. Rozhodně nejsou technicky špatné, to ani náhodou, ale prostě mi není příjemný místy dost hysterický projev. Leč zaznamenal jsem pokus o melodický zpěv, což by mohla být v budoucnu vlašťovka nápravy. Stejně tak se na albu vyskytují až moc energeticky natlakované pasáže. Nevím jestli měknu, nebo co, ale při poslechu FASUT AGAIN zažívám něco jako nepohodlí a zdá se mi, že kapela tlačí místo na pilu až přespříliš, což je ještě podpořeno maximálně vybičovaným zvukem, který drtí a láme kosti jak seschlá stébla trávy. Na druhou stranu dokáže kapela vytvořit opravdu poutavé melodie, které mi nedají spát, stejně jako skvělé thrashující riffy.
Na to že se jedná o debutní album maldičké kapely je „Seizing Our Souls” opravdu nadmíru povedená deska. Je plná nápadů bez zbytečného zatížení dobovými klišé, instrumentálně na úrovni, má skvělý zvuk a v neposlední řadě i vkusně a profesionálně zpracovaný obal, což nebývá vždy pravidlem. Hudebně těží z mnoha extrémních metalových větví což jen přispívá k celkové poslouchatelnosti. FAUST AGAIN v sobě rozhodně skrývají velký potenciál, otázkou je co bude dál… Nebýt toho, že jsem „měkoň” a že mě deska občas tahá za uši, hodnotil bych asi i výše.
Solidní debut. Nářez mající hlavu a patu od začátku do konce. Škoda jen poněkud silné příměsi grindového holocaustu, který mi osobně moc nešmakuje. Jinak ovšem skvělé album.
7 / 10
1. The Truth Is Absolution
2. Ghosts Of The Past
3. Numb
4. Stay Of Execution
5. In The Land Of Dreams
6. Among The Grey Masses
7. Outro
Seizing Our Souls (2003)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Circulation Records
Stopáž: 33:00
Produkce: P.W.Engel
Studio: Serakos
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.